Jurij Čubarov | N E, encyklopedie vrahů

Lotyšský muž spáchal sebevraždu v lese poté, co zastřelil sedm lidí automatickou loveckou puškou, uvedla policie. Pes vyčmuchal tělo útočníka identifikovaného jako Jurij Čubarov (47) po pátrání po více než 500 lidech.

Tělo bylo nalezeno asi jednu míli od místa střelby. Místní tisková agentura uvedla, že zabití bylo zjevným útokem pomsty, protože muž obvinil své oběti ze zapálení jeho domu.

Muž věřil, že zabil 7 se zabije

Iecava, Lotyšsko

Zahájil palbu na rodinu, když sbírali brambory v jižním Lotyšsku, zabil pět mužů a dvě ženy. Osmý člověk je v kritickém stavu v nemocnici ve městě Bauska na jihu země.

Spáchal sebevraždu v lese míli od místa jeho střelby. Šéf kriminální policie Alois Blonskis uvedl, že tělo útočníka vyčenichal pes stopař. Na hon na vraha byl povolán vrtulník, policisté, elitní protiteroristická jednotka a polovojenská Home Guard a v regionu byly postaveny zátarasy.

7 je zabito v Lotyšsku při sběru brambor

Arizonské republice

21. září 1997

Muž v sobotu v jižním Lotyšsku zahájil palbu na rodinu při sběru brambor a zabil sedm lidí. Mrtví - pět mužů a dvě ženy - byli všichni členové Koshkinovy ​​rodiny nebo jejich známí, řekl mluvčí ministerstva vnitra Normunds Belskis Baltic News Service. Osmý člověk zůstává v kritickém stavu v nemocnici ve městě Bauska na jihu země.

Vrah 7 nalezený mrtvý po rozsáhlém pátrání v Lotyšsku

Registr Orange County

22. září 1997

Muž se zabil v lese poté, co zastřelil sedm lidí automatickou loveckou puškou, uvedla v neděli lotyšská policie. Policie uvedla, že stopovací pes vyčenichal tělo útočníka, identifikovaného jako Jurij Čubarov (47), po pátrání po více než 500 lidech. Tělo bylo nalezeno asi míli od místa jeho střelby.

Všichni mu říkali Lovec, ale nikdo si nepředstavoval, že bude masovým vrahem

Jurij Čubarov, farmář a ruský voják ve výslužbě, přijel do tohoto malého města před více než 20 lety, koupil zničený dům, dal ho do pořádku a žil v klidu na místě, kde je ctnost zachovat si sebe sama.

Jeho problémy začaly po rozpadu Sovětského svazu. Dvě větve Koshkinovy ​​rodiny, etničtí Lotyši, si nárokovali plochu, kde měl svůj domov, a začali ho obtěžovat v noci řinčením hrnců a pánví před jeho dveřmi. Pak někdo zapálil dům.

Loni v září přijelo pět Koškinů navštívit pozemek a natrhat brambory. Lovec jel autem po bahnité cestě, beze slova si prohlížel návštěvníky a pak zastavil. Z kufru auta vytáhl čtyři pušky a zakřičel: 'Zobák!' - ruský způsob pozdravu.

Střílel jednoho po druhém, pronásledoval dva Koškiny a tři ženy přes pole a raněné zakončil střelami do hlavy. Pro jistotu zabil dva lotyšské farmáře, kteří jen pomáhali sbírat brambory.

Iecava leží asi 30 mil od Rigy a podle hlavního plánování sovětských časů byla hlavním městem země produkující vejce (nedaleko Kekavy bylo hlavní město kuřat). Centrum městečka je obklopeno šachovnicemi zemědělské půdy a lesů.

Dlážděné cesty vycházející z Iecava rychle ustupují hlíně, která se v dešti stává kluzkou. Dřevěných domů na vrcholcích ubývá, protože lesy houstnou a zemědělská půda se zmenšuje.

Čubarov, Lovec, pracoval bez incidentů ve zdejší továrně po mnoho let. Nikdo o něm neřekl nic špatného, ​​kromě toho, že jeho lovecké výpravy někdy poslaly děti a ženy dovnitř ze strachu, že je zasáhne zbloudilá střela.

Stejně jako u širších problémů Lotyšska se zdá, že i zde lidé věří, že zabití Čubarova mělo méně společného s etnickou nenávistí než s ruskou reakcí na změny v Lotyšsku od získání nezávislosti.

Během několika posledních let se Čubarov začal pídit po lotyšské nezávislosti a jejím vlivu na jeho život. „Lovec pocházel ze Sibiře a byl zvyklý na vesmír a svobodné putování. Najednou však došlo k zabírání půdy a majitelé mu zakázali lov na svých pozemcích. Začal se cítit omezený,“ řekla Olga M., jeho ruská přítelkyně z Iecava.

Když jeho dům vyhořel, policie tvrdila, že jde o vadnou elektroinstalaci, ale nikdo jim nevěřil. 'Zdá se, že se policie rozhodla ignorovat stopy v bahně venku,' řekl starosta Iecava Janis Pelsis.

Po zastřelení svých sedmi lotyšských obětí Čubarov uprchl do hlubokých lesů. Policie a psi ho pronásledovali a nakonec byl nalezen mrtvý po střelném zranění, které si sám způsobil, uvedla policie.

„Lovci nemůže nikdo odpustit, ale dům postavil sám a někdo ho zapálil. Zůstalo to s ním jako nemoc. Cítil se obklopený a věřil životu, jak věděl, že se blíží ke konci. Nikdo to nemůže omluvit, ale pokud je pravda, všichni se cítíme trochu jako on,“ řekla jeho ruská přítelkyně Olga M.

Lotyšští Rusové: Outsideři chtějí dovnitř

Autor: Daniel Williams - The Washington Post

Pátek 24. července 1998

Všichni mu říkali Lovec, ale nikdo si nepředstavoval, že bude masovým vrahem.

Jurij Čubarov, farmář a ruský voják ve výslužbě, přijel do tohoto malého města před více než 20 lety, koupil zničený dům, dal ho do pořádku a žil v klidu na místě, kde je ctnost zachovat si sebe sama.

Jeho problémy začaly po rozpadu Sovětského svazu. Dvě větve Koshkinovy ​​rodiny, etničtí Lotyši, si nárokovali plochu, kde měl svůj domov, a začali ho obtěžovat v noci řinčením hrnců a pánví před jeho dveřmi. Pak někdo zapálil dům.

Loni v září přijelo pět Koškinů navštívit pozemek a natrhat brambory. Lovec jel autem po bahnité cestě, beze slova si prohlížel návštěvníky a pak zastavil. Z kufru auta vytáhl čtyři pušky a zakřičel: 'Zobák!' – ruský způsob pozdravu.

Střílel jednoho po druhém, pronásledoval dva Koškiny a tři ženy přes pole a raněné zakončil střelami do hlavy. Pro jistotu zabil dva lotyšské farmáře, kteří jen pomáhali sbírat brambory.

Vypočítaný útok šokoval zemi, protože Lotyšsko, bývalá sovětská republika, se začalo považovat za místo, kde se konflikty řeší v míru a kde skončila dlouhá historie šikany se zbraní v ruce. Lotyšsko je ale také arénou nízkého etnického napětí mezi Lotyši a velkou, nespokojenou ruskou menšinou, dědictví 50 let okupace. Vraždy v Iecava a novější série méně závažných, ale dobře propagovaných násilných činů jsou varovnými příběhy pro Lotyše a pro společnosti v celém bývalém sovětském impériu, které se snaží vytvořit novou identitu.

Lotyšsko je pod tlakem, aby urychlilo trávení ruského obyvatelstva, které zde z velké části zůstalo od vyhlášení nezávislosti země v roce 1991. Jazyk, kultura a občanství jsou hlavními problémy, ale také dědictví nelibosti v období, kterému Lotyši říkají jednoduše „okupace“. Pro Lotyše je nyní navíc těžké být štědří, pokud jde o občanství, zatímco mnoho Rusů odmítá spolknout status, který po nich vyžaduje, aby se do tohoto nového státu dostali nebo se naučili jazyk většiny.

„Obě strany mají jakousi koloniální mentalitu. Lotyši si nepřivykli, aby měli kontrolu; Rusové si stále myslí, že jsou privilegovaní,“ řekl Nils Muiznieks, ředitel Lotyšského centra pro lidská práva a etnická studia.

V sázce není jen domácí stabilita Lotyšska, ale jeho stále životně důležité vztahy s Moskvou. Problémy, kterým čelí ruská menšina, přitahují protesty z Ruska, zejména ze strany nacionalistických politiků usilujících o získání emocionálních volebních bodů doma. Moskva nedávno omezila toky ropy ropovody, které vedou přes Lotyšsko do přístavu v Baltském moři. Přerušení bylo na protest proti násilnému rozpadu demonstrace rusky mluvících lidí v Rize, hlavním městě Lotyšska, a také proti pozdějšímu pochodu protiruských veteránů, kteří bojovali za nacistické Waffen SS. Snížený tok ropy bude stát Lotyšsko značné příjmy z tranzitu.

Postavení Lotyšska na cestě k integraci se Západem je také ohroženo, částečně proto, že silnice je přeplněná. Lotyšští sousedé Baltského moře, Litva a Estonsko, rovněž aspirují na členství v Evropské unii a NATO, stejně jako bývalé sovětské satelity ve východní Evropě. Ekonomické a vojenské záležitosti těchto zemí jsou pod bedlivým dohledem a lotyšská občanská politika vyvolává otázky ohledně závazku země k dodržování lidských práv.

Angel Vinas, ředitel Evropské komise, řekl na lotyšské konferenci o domácích vztazích, že „tyto druhy úprav se staly pro dosažení členství v EU ještě důležitějšími než ty čistě ekonomické“.

Sedm let po zhroucení U.S.S.R. sdílí lotyšské trápení několik bývalých sovětských států. Asi polovina obyvatel Estonska, lotyšského pobaltského souseda na severu, a třetina obyvatel Kazachstánu ve střední Asii jsou etnicky Rusové. Několik dalších zemí má velkou populaci, která se identifikuje s Ruskem, a Rusko zase neklidně hostí tisíce uprchlíků z etnických válek na jeho periferii.

Všichni stojí před otázkou: Kdo patří? Stalinistické represe a sovětská demografická politika vynutily migraci stovek tisíc občanů z jejich rodných zemí a podpořily usazení Rusů do míst, kde byli menšinou. V předsovětském Lotyšsku tvořili Rusové asi 10 procent populace. Dnes je z 2,5 milionu obyvatel více než 600 000 Rusů. Přišli do továren a zalidnili je a podle sovětské politiky rozmělňovali pobaltskou identitu neslovanských Lotyšů.

Po získání nezávislosti Lotyšsko udělilo automatické občanství komukoli z jakékoli etnické skupiny, která pocházela z občanů žijících v Lotyšsku před rokem 1940, kdy Rudá armáda ukončila 18 let lotyšské nezávislosti. Nelotyšští občané, kteří se v zemi usadili po roce 1940, však museli požádat o naturalizované občanství.

Lotyšsko nabídlo naturalizaci ve fázích podle věkových skupin, požadované jazykové znalosti a znalost lotyšské historie. Požadavky naturalizace byly rovněž uvaleny na děti narozené v Lotyšsku po roce 1991. Z asi 150 000 Rusů, kteří mají právo získat občanství, tak dosud učinilo pouze 7 000.

Integrace je pomalá, téměř na základě vzájemného souhlasu. Tempo vyhovuje lotyšským politikům, kteří se obávali, že pokud by se Rusové nahrnuli do seznamů občanství, jejich hlasy by rozmělnily lotyšskou politickou sílu a mohli by dokonce hlasovat pro reintegraci s Ruskem. Zdálo se, že Rusové nevidí žádnou výhodu v tom, že se snaží žádat o občanství. V sovětských dobách se každý musel učit rusky, ale Rusové se nemuseli učit lotyšsky a mnozí stále odolávají. Mladí lidé se zdráhají podat žádost, protože občanství je opravňuje k vojenskému odvodu.

Problém se zdál stagnovat až do začátku března, kdy stárnoucí důchodci, mnozí z nich Rusové, uspořádali protestní demonstraci na hlavní ulici v Rize. Hrubé policejní jednání vyvolalo protestní vytí z Moskvy. Potom veteráni Waffen SS pochodovali při vzpomínce na válku, pak někdo hodil zápalnou bombu na synagogu, pak byla bomba nalezena v odpadkovém koši poblíž ruské ambasády. Bylo Lotyšsko netolerantní společností? Byli Rusové postaveni do role outsidera, což byla pozice, kterou zde kdysi zastávali Židé? Nebo se neviditelné ruce – kód pro Moskvu – snažily destabilizovat zemi?

'Nedej bože, pokud se Moskva zajímá o řešení našich problémů,' řekl Antons Seikts, předseda parlamentní komise pro lidská práva.

I nacionalističtí politici začali rychle uvažovat o zmírnění pravidel pro občanství – tím, že by všichni Rusové mohli podat žádost najednou a udělili automatické občanství 20 000 dětem bez státní příslušnosti narozeným po roce 1991. Pokud by tato opatření prošla, vedla by dlouhou cestu ke splnění standardů Evropské unie. stejně jako pokyny stanovené strážci lidských práv z Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. „I s našimi dalšími problémy by se o ničem z toho pravděpodobně neuvažovalo, kdyby Západ neměl zájem. Musíme si zachovat image,“ řekla Inese Birznieceová, členka parlamentu amerického původu.

Jiná věc je, zda opatření překlenou etnickou propast. Jedním z důvodů, proč se někteří Lotyši cítí dostatečně sebevědomí, aby mohli pokračovat, je to, že očekávají, že jen málo Rusů přijme nabídku občanství.

Lotyši jsou hrdí na svou rezervu, přesto je ruské stížnosti snadno přivádějí do varu. Na nedávné konferenci o integraci byly projevy většinou plné dobré vůle a zdůrazňovaly potřebu vzdělávání a tolerance. V jednu chvíli se ruský divák – rezident od roku 1946 – ohradil proti svému postavení outsidera s tím, že se nepovažuje za potenciálního imigranta, ale za faktického občana. Své poznámky pronesl v ruštině, což vyvolalo emotivní reakci Vilnuse Zarinse, profesora filozofie na Lotyšské univerzitě.

'Je to váš problém, pokud jste se od roku 1946 nenaučili lotyšsky a nerespektujete lidi, kteří zde žijí 4000 let,' řekl. „Slyšíme hrozby od lidí, kteří říkají, že jim Lotyši něco vzali. Ne, občanství bylo vráceno – nám.“

V Iecavě se školy intenzivně snaží překlenout propast mezi Rusy a Lotyši prostřednictvím jazyka. Školy jsou povinny rok co rok přidávat hodiny výuky lotyšského jazyka, dokud nebude polovina hodin poskytována ruským dětem v lotyštině a zbytek v ruštině. Od učitelů etnického ruštiny se však vyžaduje, aby složili náročné testy z lotyšského jazyka, ať už vyučují v ruštině či nikoli.

Agra Zake, lotyšská ředitelka školy č. 37 v Iecava, se zoufale snaží udržet Natalyu Belenovou, talentovanou učitelku etnické ruštiny, která je také zástupkyní ředitele. Belenova se připravuje na lotyšský test plynulosti. Řekla, že se „necítí dobře absolvovat test“, ale udělá to, aby si udržela práci. Pět dalších učitelů raději odešlo, než aby vyhověli.

S jazykovým testem z cesty by pro Belenovou bylo snadné stát se naturalizovaným občanem. Ta se ale zdráhá. 'Nevidím žádný zvláštní přínos,' řekla. „Tady bydlím, přispívám. Není to ponižující muset podstoupit naturalizační test, ale možná je to jen matoucí.“

Iecava leží asi 30 mil od Rigy a podle hlavního plánování sovětských časů byla hlavním městem země produkující vejce (nedaleko Kekavy bylo hlavní město kuřat). Centrum městečka je obklopeno šachovnicemi zemědělské půdy a lesů.

Dlážděné cesty vycházející z Iecava rychle ustupují hlíně, která se v dešti stává kluzkou. Dřevěných domů na vrcholcích ubývá, protože lesy houstnou a zemědělská půda se zmenšuje.

Čubarov, Lovec, pracoval bez incidentů ve zdejší továrně po mnoho let. Nikdo o něm neřekl nic špatného, ​​kromě toho, že jeho lovecké výpravy někdy poslaly děti a ženy dovnitř ze strachu, že je zasáhne zbloudilá střela.

Stejně jako u širších problémů Lotyšska se zdá, že i zde lidé věří, že zabití Čubarova mělo méně společného s etnickou nenávistí než s ruskou reakcí na změny v Lotyšsku od získání nezávislosti.

Během několika posledních let se Čubarov začal pídit po lotyšské nezávislosti a jejím vlivu na jeho život. „Lovec pocházel ze Sibiře a byl zvyklý na vesmír a svobodné putování. Najednou však došlo k zabírání půdy a majitelé mu zakázali lov na svých pozemcích. Začal se cítit omezený,“ řekla Olga M., jeho ruská přítelkyně z Iecava.

Když jeho dům vyhořel, policie tvrdila, že jde o vadnou elektroinstalaci, ale nikdo jim nevěřil. 'Zdá se, že se policie rozhodla ignorovat stopy v bahně venku,' řekl starosta Iecava Janis Pelsis.

Po zastřelení svých sedmi lotyšských obětí Čubarov uprchl do hlubokých lesů. Policie a psi ho pronásledovali a nakonec byl nalezen mrtvý po střelném zranění, které si sám způsobil, uvedla policie.

„Lovci nemůže nikdo odpustit, ale dům postavil sám a někdo ho zapálil. Zůstalo to s ním jako nemoc. Cítil se obklopený a věřil životu, jak věděl, že se blíží ke konci. Nikdo to nemůže omluvit, ale pokud je pravda, všichni se cítíme trochu jako on,“ řekla jeho ruská přítelkyně Olga M.